O všem, ovšem

Moje svědectví v rozšířené podobě

21. 8. 2012 11:38
Rubrika: Nezařazené | Štítky: zdar2012

Jelikož ve Žďáru bylo málo času a chtěl jsem respektovat přání organizátorů na vyhrazený čas, nabízím své svědectví v psané a rozšířené formě.

Otec je katolík, jeho rodiče nepraktikovali, ale otec ho posílal i v padesátých létech na náboženství se slovy, že:“… bude, dokud je doma, katolickej křesťan a až bude dospělej, ať si dělá, co chce….“ Maminka je evangelička (ČCE), byla konfirmována. Rodina jejího otce jsou „helvíti“ od Kutné Hory, její maminka byla ovšem katolička. Za komunistů rodiče nepraktikovali, jejich návštěvy byly sporadické, ale i za komunistů jsme ale chodili na půlnoční. Nyní maminka poslední léta do sboru chodí a otec navštěvuje bohoslužby sporadicky, většinou ještě řecko-katolické, nějak k nim inklinuje.

Naše křesťanská výchova jako dětí spočívala pouze v tom, že se na vánoce maminka pomodlila otčenáš u štědrovečerního stolu. Každopádně bylo vždy jasné, aniž bychom o tom nějak zásadně debatovali, že věřící jsme, Bůh že existuje a to co povídají ve škole, jsou komunistické bláboly.

Víru jsem tedy měl vždy a sám, bez větší cizí pomoci jsem si budoval svůj vztah k Pánu Bohu od dětských představ až k tam pubertálním přehodnocování. Zajímavé je, že jsem nikdy nepochyboval o existenci Boží, že jsem si Boha nikdy ani moc nepředstavoval a nemodlil jsem se. Kostel a Bůh-to bylo pro mě něco tajemného a posvátného, cosi pro vyvolené. Na bohoslužbě jsem byl jen párkrát jako dítě s tetou Boženkou, která byla velice zbožná, byla to otcova teta.

Na základní škole, to již bylo po revoluci, k nám přišel kazatel CB a promítl nám film Ježíš. Moc se mi líbil a já věděl, že to je to, co v mém srdci rezonuje. V pubertě jsme s bráchou chodili na půlnoční, na gymnáziu jsem začal chodit i o vánocích, teprve tehdy jsem začal více chápat skutečný význam velikonoc. Bylo to na gymnáziu, kdy jsem začal do kostela chodit i někdy v neděli. Již si nevzpomínám, zda to bylo v souvislosti s tím, že tyto otázky ve mně začaly více rezonovat, protože jsem chodil po troje prázdniny do kurzů angličtiny, které pořádala CB, shodou okolností s oním kazatelem. Pozvali z USA lektory-misionáře, kteří nás učili angličtinu i tím, že jsme četli z Bible a debatovali o textech, mimo jiné.

Zde jsem poprvé zažil společenství, bohoslužbu v CB, kam jsem jako jediný frekventant mimo CB přijal pozvání. Mnohé teologické otázky mi zde byly objasněny a tak paradoxně CB vykonala v mém životě zásadní pastorační práci. Vždy jsem se ale vymezoval s tím, že jsem katolík, to u nás bylo jaksi jasné, i když jsem do kostela moc nechodil. Také k nám na gymnáziu přišli z Jednoty bratrské a dali nám nějaké materiály, které jsem si přečetl. Doma jsme měli náboženskou literaturu hlavně po tetě, byla však předkoncilní, ale i tak jsem mnohé přečetl.

Když jsem se s loučil s kazatelem CB a řekl jsem mu, že mu moc děkuju a že jsem si jistý, že Bůh existuje, řekl mi větu, která mi v hlavě dlouho nedala spát. „Intelektuálně se vyrovnat s existencí Boží je jedna věc, ale přijmout Pána Boha do svého života, je věc druhá“.

Do kostela jsem pak na vysoké škole chodil „když jsem měl potřebu“. Celkem jsem již chápal a znal liturgii, ale chodil jsem, jen když jsem měl „čas“. Pořád jsem slyšel ono klepání a pořád se mu trochu bránil. Na vysoké škole neustále visely pozvánky do VKH Brno. Já si pořád říkal, že příště už tam půjdu. Nikdy k tomu nedošlo. Měl jsem ostych, že budu vypadat jako nevzdělanec, jako někdo, kdo se neumí chovat, kdo by se mohl chovat nepatřičně.

Přesto jsem o víře a náboženství vedl plamenné diskuse se spolužáky a tím si také urovnával myšlenky. Nikdo z mých blízkých však nebyl praktikující a tak jsem byl samoukem. 

V sedmadvaceti  jsem nakonec našel odvahu a zaklepal jsem na faře s tím, že je čas, abych se připravil na přijetí svátostí, včetně biřmování. Konečně jsem ztratil obavu, že když řeknu ano Bohu, že tím ztratím svojí osobnost, vůli, že budu jen loutkou vůle Boží. Jak se ukázalo, když se Pánu Bohu takto odevzdáte, nestanete se jeho otrokem nebo robotem. On vám vaší osobnost vrátí zpět a řekne-nyní jsi konečně opravdový a plnohodnotný člověk. Svobodu nebere, ale dává. Nepovažuji se tedy za konvertitu, v Boha jsem věřil, ale za člověka, který Pána Boha přijal i do svého srdce….

V té době jsem začal žít se svojí bývalou spolužačkou. Po několika měsících jsem začal cítit, že to není správné, a že se buď máme vzít, nebo musíme být zdrženliví. Že bych byl pokrytcem. Ona to nechápala a já jí to nedokázal vysvětlit. Nakonec jsme se rozešli, zaplať Pán Bůh. Ona je šťastně vdaná a má dvě dcery, já jsem šťastně ženatý a mám syna.

Nakonec, přes tento složitý vývoj jsem si k Pánu Ježíši cestu našel. Snad mě touto složitou cestou vedl schválně, abych byl dobře připraven na budoucí život. Abych chápal nevěřící, ty, kteří ač pokřtění a věřící v „něco“, nepraktikují, abych sám na sobě poznal, že nevyzpytatelné jsou cesty Boží. Abych mohl svědčit o tom, jak velké mezery máme v evangelizaci, v pastorační práci, v misijní práci, v obecném kněžství každého z nás.

Když mě před osmi lety biřmoval současný pan arcibiskup kardinál Duka, ještě jako královéhradecký biskup, kdo by si pomyslel, že člověk s takovýmto profilem se stane předsedou KDU-ČSL. To svědčí o tom, že má Pán Bůh smysl pro humor. Věřím, že to tak má být a jen se každý den modlím, abych dostával dary Ducha sv. abych plnil vůli Boží.

P.S. fotku jsem bez dovolení ukradl z fotek na Signálech, tak díky za shovívavost. Jsem tak trochu pirát :-)

Zobrazeno 1305×

Komentáře

Jenda

diky za svedectvi...

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Rubriky

Nejnovější

Autor blogu Grafická šablona Nuvio